Demagogická interpretace nouze

V nouzi si klamně vysvětlujeme realitu okolo psychické reality naší. Klamně vystupujeme k našim vnitřním vystrašeným já, které přesvědčujeme o tom, že skutečnost není tak negativní, ale mnoho negativnější než by se mohlo zdát. V nouzi jsme každý demagog, manipulující hlupáka uvnitř nás, že realita je daleko stinnější než si on sám může myslet, a že jediná naděje na záchranu, je jeho obětování, a to, i když je lež jím interpretované reality diametrálně odlišná od reality skutečné a všechna potřebná konání jsou mimo relevantní potřebnou nutnost, ku úspěšnému vyřešení přítomné nouze.  

Tak jako v někdy osobní nouzi světu a jeho lidem bereme, tak v osobní výhodě světu někdy dáváme. Jak se ztrácíme, tak se nacházíme a jak moc nevíme, tak moc silný potenciál ku vědění máme. Pro využití výhody je třeba umět si definovat výchozí bod, cestu a cíl. Avšak pro využití nevýhody pro prospěch náš, je třeba více než jen pouhopouhá definice a využití bodu výchozího našeho, cesty a cíle. 

V nevýhodě nedosahujeme možností jako ve výhodě což je pravda nad jistotu, která nám dává nutnost k zamyšlení, jak dosáhnou toho, kde už víme jak danou nutnost z naší vnitřní psychické reality a možnou nutnost z psychické reality jiné, přímo doléhající na psychickou realitu naší, vyřešit.

Řešením jsme však my sami, a to jak my samotní, tak i lidé okolo nás. Nejsme ničím než otázkou, definující sama sebou sebe, jako svou vlastní odpověď, jež je čím dál tím více relevantní ku sobě samé.  A to právě , pokud jsme v rámci sobě samých vší počestností a pokud jsme v rámci upřímnosti a relevance našich odpovědí ryze činorodí.  

V jakékoli nouzi se zamysleme, my lidé a lidstvo nejsme ničím jiným, než bolestivou chybou, dokonalého mechanismu jménem příroda, jež je tvořící dokonalost samu, tedy dokonalost z dokonalosti, které dovolí, aby byla dokonalostí samotnou ničena. Ničena, v rámci naděje, že se zrodí dokonalost posouvající přírodu, tedy výchozí dokonalost samotnou kupředu, což je značně nedokonalé samo o sobě, jelikož to narušuje premisu dokonalosti přírody jako takovou.

A proto apelujme sami na sebe, abychom měli relevantní, cituplnou a přesto logickou interpretaci nouze, z nichž vychází k rozdílnosti nutná interpretace bolesti, strachu, smutku a dalších negativních vlivů na nás samé. Každý člověk má unikátní pohled na daný prvek reality v němž může vidět minimálně dva pohledy, jež jsou třeba sobě navzájem opakem, a to definující škálu možností, jež leží mezi nimi. V  nouzi neexistuje jen metaforický most, ze kterého bychom k ukončení nouze měli skočit a dole pod ním ukončit své životní snažení na oltář, dosud ku zbytečnosti pro nás samé, odžitého života, je tu však i možnost přejití mostu, což nás zavede do cest nových a nově utvářejících naši potenciální radost ze života, z nás samých a z lidí okolo nás.

Respekt jedinečnosti

Slabost, jako nejsilnější síla na světě

Jsme li sami respektováni a chráněni a možná i koneckonců milováni, jedinečností osoby jiné, je necitelné nečinit to samé téže osobě, to také však i v případě hnusí li se nám daná osoba. Jsme však lidé, někdy však nevím jestli být člověkem je chybou, nebo jestli chybovat je lidské, avšak jediné co nám zbývá je jistota toho, jak se chováme, tak cítíme a jak cítíme, tak přesně myslíme. I když možná, ne ? Nebo ano? Inu je však důležité si brát v potaz to, že i to nejsilnější přesvědčení může být naší největší chybou, proto přesně je chybovat lidské, ne proto, a to i když daný člověk neznamenal pro jeho stvořitele chybu, ale proto, že ne pro ostatní jsme chybní, ale to, že  sami pro sebe můžeme být chybní, sami sobě neupřímní a tudíž  chybou jako takovou, která je s možnou přirůstající slabostí silnější, či právě slabší a dle toho ovlivňující zbytečnost sebe sama a svého životního umístění.

Je tedy necitelné nebýt konatelem lidské vzájemnosti, což většinou konáme proto, že ten, který se dobývá do našeho soukromého osobnostního hradu, je ten co v něm již je, ale právě jako ten, který  tam nechce být daným hradem, ne proto, že by se mu hnusil jen jako on, ale právě on, ona část mu připomíná právě tu část sebe sama, která je reprezentací zhnusení své vlastní osoby ze své vlastní osoby.

Proto, je možné, že některé lidi u sebe nechceme ne proto, že by byli hnusní, ale proto, že připomínají hnus nás samých, kterého se chceme zbavit, ne ho mít u sebe, a proto, jsme právě umocňovatelé oné slabosti, a to tím, že od slabosti sebe sama jako takové unikáme a štítíme se jí, není to strach, ale slabost vzdalující nás skutečně od nás samých. Chceme li umocňovat sílu čelme svým slabostem, děkujme jim, respektujme je, chraňme je a milujme, protože když jsou, jsou indikátorem a zároveň směrem, že je třeba se vydat daným směrem, to proto, abychom mohli být svou vlastní ryzostí a právoplatnou jedinečností své osoby, což je projevem toho, že jsme zdolali tu největší překážku, nejsilnější sílu táhnoucí ke dnu vše co by mělo k nebesům stoupat, svou vlastní slabost.

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Zapomenuti ve formě

Způsob poráží smysl, syntaxe zase sémantiku. Necháváme dokonce, nejen aby syntaxe ovlivňovala sémantiku, aby způsob ovlivnil podstatu a smysl. A jako otroci své vlastní duševní slabosti projevené ve způsob věci, apelujíc na způsob a styl cesty, neřešíme to kam vlastně cesta vede a kam po ní dojdeme, ale spíše tak, jak cesta bude vypadat, jak bude probíhat a jaký bude vzbuzovat dojem. Nejsme snad sami sebou, abychom jako napodobovač řešili to, jak ve vší povrchnosti, jejímž otrokem jsme , budeme vypadat? Neuvědomujíc, že povrchnost stimuluje koncentraci marnivosti ducha, jež je projevem nenaplněnosti jeho vlastního potenciálu.Upřednostňujeme snad styl a způsob nad cílem a smyslem proto, že jsme již zadaného cíle skutečně nebo domněle dosáhli ? Jsme-li však tam kde jsme chtěli být, jsme i tím opravdovým či domnělým, čím jsme si přáli být? Někdo je a ví, někdo zase není a neví, možná proto, že jedni jsou ztraceni v domněnce, nebo lítostivé lži, načež druzí ve slabosti svého vlastního konání, zatemňující jim schopnost snést pravdivý obraz sebe sama.

Je to smutné, ale i na své vlastní životní cestě se můžeme ztratit a stát se tím kým nepotřebujeme pro to, abychom mohli být tím, kým si přejeme být. Ztráta nutně neznamená ztrátu a bolest nemusí být nutně uspokojením, když ale něco dáme, něco i dostaneme, proto, bolest může být uspokojivá a zejména to, když se ztratíme, nemusí nutně naznačovat to, že jsme skutečně ztraceni.

Ne vždy je zlo zlem, ne vždy je dobro dobrem, ztraceni v polaritě skutku, neznáme vlastně jeho pravý význam, zapomenuti sami v sobě, pochybujeme o jasnostech pomáhající nám růst, jako o nejasnostech, zatemňující pravý vhled na nás samé. A je to dobře, že jsme zlem dotknuti, pochybujme a buďme nespokojeni, zničme naše, nás samé do hlubin sebe sama zatěžující myšlenkové vzorce, musíme se nejdříve vzdát cetky charakteru, abychom se mohli doopravdy ztratit, protože, jen když se doopravdy ztratíme, jen tak se můžeme opravdu najít. A je to dobře, že dotknuti zlem, můžeme cestou pokračovat dále, po zkušenosti zla, je dobro jen a pouze tím, že jenom existuje doceněno víc než dobro existující bez zla. Jak víme co je dobré, když nevíme co je zlé?

Najdeme-li se, bude syntaxe cesty určena námi a cílem, načež se nám i podřídí, místo toho, aby si ona syntaxe podřizovala nás samé, nenechme neživé, aby ovlivňovalo živé a nenechme živé stát se neživým, ctěme vše co je součástí naší ryzosti tedy, cesta, milovaná osoba, přátelé nebo třeba naší ryzostí vytyčená přání, je li to totiž součástí naší ryzosti a je li ryzost tím čím má být, byli jsme tam, kde jsme měli být a jsme tam, kde máme být, tak nakonec budeme i tam, kde být máme.

 Je li v našem jednání a smýšlení naše ryzost, byli, jsme a budeme to opravdu my, a to tam, kde být skutečně máme. To obsah a cíl cesty určují to, jak bude cesta vypadat a jak bude určena, máme-li vnitřní nutnost k tomu, činit z povrchu obsah, nejsem jist, jestli ve skutečném obsahu není jen pouhopouhá prázdnota.

Nesobecká smysluplnost odpovědnosti

Činnost sobě motorem

Čím více známe, tím více vidíme, čím více vidíme, tím více jsme schopni zaznamenat, čím více jsme schopni zaznamenat, tím více jsme schopni replikovat, čím více jsme schopni replikovat, tím kreativnější dokážeme být, čím kreativnější dokážeme být, tím více jsme schopni učinit ze světa místo, ve kterém bychom byli schopni nechat naše potomky bez starostí růst.

Nekonečnosti odpovědnosti

Ach ano dámy a pánové, jsme odpovědni za to jak, smýšlíme a činíme, a to jak v rámci nás samých, tak v rámci našich rodin a lidí okolo nás.

Avšak ne zrovna zejména tolik jako pro naše potomky, v rámci premisy, že tu, zde na světě žijeme pro to, abychom žili, tedy jen pro to, a proto tedy je naše nejvyšší odpovědnost to, mít co nejvíce kvalitní potomky.
Potomci jsou výsledná následnost našich životů, jak byli naše životy odžity, do takového mikro-světa, který sami svou biologickou příčenlivostí a výchovou tvoříme,
budou naše děti narozeny, jsme tedy nejen odpovědni za sebe samotné, ale i za děti, které stvoříme, z tohoto pohledu by se snadno mohlo zdát, že jsme všichni bohy a zároveň prostými věřícími, což však neznamená, že sám bůh jako takový není synem jiného, jeho světu nadřazeného boha, ke kterému se modlí také, jako my k tomu našemu (
popřípadě k těm našim). A tak, každý z nás bohů, co tvoří svou vlastní lidskou rasu (a to tak, že ji pouze rozmnožují), se stává mikro-metaprvkem lidské rasy,
konatelem vlastní odpovědnosti a naplňovatelem odpovědnost své vlastní odpovědnost k danému mikro-metaprvku a podprvků z něho vycházejících.
Kdy už tedy přijmeme odpovědnost za nás samé, pro nás samé ? Kdy přijmeme odpovědnost za to, či předáme našim dětem a co oni předají světu okolo nás? Jen tehdy, kdy
bychom pocítili plnou potíž našeho chování "dnes", na dny "zítřejší", pak by došlo k poučení a následné nápravě.

Jsme klíčem k řešení, a zároveň zámkem otevírající dveře do neznáma

Jsme neznámo, které stojí za to objevit, jsme klíč, který je třeba k otevření sebe sama stvořit.

Neztěžujme si, že svět, ve kterém žijeme není takový jako bychom chtěli, aby byl, když jsme proto, aby svět, byl takový, jaký si představujeme, nic neudělali.

Jsme svou vlastní odpovědností, vycházející z našeho smýšlení a činů, jsme zároveň díky tomu svou vlastní definicí, a tak se ptám. "Kdy učiníme ze světa lepší místo?"
Načež si zároveň odpovím. "Až uděláme z nás samých lepšího člověka."

A jak ze sebe udělat lepšího člověka?

Klíč je v myšlení a činech, činy a slova, myšlenky a snahy nás definují, k tomu je však ještě důležité řici, že onu definici jsme schopni ovlivnit my samotní.
Nebojme se tedy toho, že změnu sebe sama na lepší verzi nás samých nezvládneme, mějme strach z toho, že se o to přestaneme pokoušet.

Snaha a naděje, snaha vyplnit naději, naděje k vyplnění snahy, je dle mě motor úspěchu, všechny silné bytosti na této planetě aktivně primárně definující.
Jak jste na tom vy? Odpověď je pro vás od vás.

Reflexe národa

Jsme sebe sama, když chceme být jako někdo jiný.
Jsme rádi, když můžeme chtít být něčím jiným, než sami jsme.
Dobou jsme nabádáni k tomu být chtít něčím jiným, než sami můžeme být.
Jsme schopni se vzdát nároku sama na sebe, pro potěšení ostatních, při ztrátě uvědomění toho, že ostatní náš život nežijí.

Způsobujeme civilizační zbytečnost napodobováním něčeho, co je v rozporu s naším vlastním přesvědčením, není však v rozporu s přesvědčením většiny, vyznávajíc povrchní hodnoty při poplivávání těch starých.
Na oltáři dějin. Na znehodnocení cti předešlého snažení. V rozporu s morálkou, ctností, správností a dobrem, činíme zlosti a neuvědomělosti sobě samým a sobě samým navzájem v nekonečném snažení o dosažení malichernosti, která nám dá oblíbenost v nicotnosti bytí.
Z neporozumění jednoho plyneme díky disrespektu do neporozumění druhého, přitom se nestydíme poničit vše co nám přišlo na pomoc odvrátit osobní dekadenci.
Nikdo nechápe to co ho přerůstá, protože neví, co vlastně vidí, pokud to co vidíme nám nedává význam jako bychom to neviděli, a proto lidé dnes již málo cení ctnosti, dobro, správnost, snahu a vlídnost.
Z vlastního strachu z vlastní prázdnoty ničíme své vlastní a přemlouváme, aby se na počest slabosti ku docenění skupiny, zbavili jejich osobní plnosti jež je jejich vlastní jedinečností.

Snažme se být lepší, než sami jsme, a přitom zůstaňme tím čím jsme, protože to, náš potenicál, je to kdo jsme, je skutečně to co máme, a tak jděme sami za sebou, všechno ostatní je malichernost.
Zatímco v nitru, již přesně víme kdo jsme, povrch zatím z nevědomosti toho kým je, je tím co mu ostatní nevědomci řeknou.

Bolesti odlišnosti pohlaví

Genderová studená válka, genderový fašismus

Fašistický feminismus švédských feministek je silnou hraniční etýdou genderového soužití rozdělující racionalitu tak říkajíc ve dví.

Genderová studená válka mezi v dešních dnech, roku 2016 je sama sebou zužující výhody a jedinečnosti obou dvou pohlaví.

Dvojí metr racionality ženského silně aktivního hnutí, feministického hnutí má podobu takovou, jakou si svou neuvědomělou reakcí na malichernosti rozdílností sama chybně vysvětluje.
Vskutku ano, muži a ženy, jsou rozdílní. Jsme Každý jedinečný jako osobnost, ať už jsme muž, či žena. Avšak jsme i jako pohlaví, gendr, každý jedinečný.
Každý, žena či muž, muž či žena, může být zlý, hodný, zlý protože si přeje být ve skuetečnosti hodný, hodný aby nemusel zápasit se zlem, které by jeho osobu jinak zužovalo.
Bolesti a zlosti jedné podmnožiny množiny daného genderu, jsme schopni na seme navzájem házet, jako hroký brambor neuvědomělé viny, která se s každou další sekundou v držení, propaluješ až na samotnou duševní dřeň, kde bolí.
Soudit však celé pohlaví, ža určitou negativní podmnožinu je však silně nemoudré, ať už jsme muži, či ženy. Řešíme politickou a genderovou korektnost, přitom nikdo nejsme schopni říct pravdu, stejně tak jak jsme schopni si na pravdu hrát.

Odlišnost pohlaví

Důvod k boji, nebo důvod ke splynutí

Proto se zamysleme nad otázkou genderové odlišnosti, čím vlastně na tomto světe je, čím vlastně v porovnání s pohlavím opačným jsme a proč to tak příroda zamýšlela.
Jsme schopni se silně prát za malichernosti, avšak, abychom udrželi vážné a důležité věci ve směru, kterým mají jít, musíme si začít vážit vážných věcí, tak jak vážnost sama zaslouží, ostatně tak vážně, jak je lehkost lehkostí, avšak ne jak ji interpretujeme my samotní, tedy lehkost jako vážnost, což plodí malichernost, ale jako vážnost, která je tak vážná jako důležitost života jako taková.

-Malichernosti genderové jedinečnosti
--Zbytečnosti sporů

To co shledáváme u opačného pohlaví jako zbytečné a hanebné, sami činíme."

Mluvíme o špatnosti jednání genderu opačného, přitom toto tvrzení je více než neprokázané,
načež z toho co si myslíme, že druzí z pohlaví opačného činí, i když nečiní, jsme schopni bytostně soudit, avšak i přes to, že sami jsme schopni upravit metr,
kterým se řídíme, abychom mohli napadat metr jiný.

Sami činíme do napadáme."

To co jsme uměle shledali, že opačné pohlaví činí, bylo vytvořeno k umocnění vzteku vůči němu, který je však absurdní, stejně jako chování, které jsme mu uměle přiřkli.

V rámci pohlaví našeho činíme to, o čem jsme schopni tvrdit, že to co tvrdí pohlaví opačné, je špatné, což vytváří genderové pokrytectví.

Budování genderové rovnováhy

Místo rovnováhy činíme nepromyšlené zatížení jednoho protipólu, který sám bez protipólu opačného žit nemůže, a to jak přímo bez něho,
tak bez produktů, jehož genderová jedinečnost jedinečnosti druhé zprostředkovává.

Využití jedinečností

Tvorba dokonalosti

Nemoudře uražíme jedinečnost množiny každého pohlaví, samolibě napadáme zbytečnosti, které vytváří naše vlastní nespokojenost s námi samými.

Za předpokladu, že extrémy duality jsou jedinečné, tak v rámci moudrosti, protpojení obou protipólů je projev absolutní komplexnosti duality bytí, což tvoří dokonalost jako takovou.
A proto, vycházejíc z logiky duality cítím, že zvlášť muži a ženy jsme jedineční, dohromady jsme však dokonalý načež dokonalost, její vytvoření, tedy propojení
dvou extrémů, umožňuje vytvořit jedinečnost další, která je sama o sobě schopna dokonalostí se stát a nadále jedinečnost vytvářet.
Jsme všchni  součástí života, díky nám, jsme my samí. Jsme definováni časem, vyhrazeným proto stát se dokonalými, nikoli válčit o v tomto případě malichernou jedinečnost.

Smysluplná zbytečnost

Zbytečnost jako definice toho co zbytečné není

Nic není zbytečné, dokonce i samotná zbytečnost, zbytečnou není, definuje nám totiž to, co zbytečné je, a tedy to, čemu se v rámci umocňování směrodatnosti, vyhnout. Což nám pomáhá definovat onen smysluplnosti směr.

Potřeba zbytečnosti

Vskutku ano. Zbytečnost se zdá být nepotřebná, a to ve své primární podstatě. Ale je taktéž prospěšnou, a to proto, že nám sama sebou ukáže, kde a čím není, což v rámci kontrastnosti, vede k opaku zbytečnosti, která nás k němu dovedla, což činí zbytečnost vysoce potřebnou, a to právě pro podporu uvědomění rozdílu toho, kde zbytečnost je, a kde není.

Protože, když nás něco dovede k opaku zbytečnosti, je to hodnotné, tudíž ne zbytečnčné. 

Je tu však logická smyčka, a to proto, že v onomu od-zbytečnění, nás dovedla vlastně zbytečnost, která je vskutku tak nepotřebná, stejně jako prospěšná.

Važme si přítomnosti, toho, čeho si zrovna nevážíme, a co nemilujeme, čeho se stydíme, nebo co shledáváme zbytečné, protože nás to znechucuje, znechucuje ku získání té pravé chuti. Díky vážení si toho co je nevážení hodné, si vytváříme nárok k tomu mít právo na to co je plně vážení hodné. 

Docenění zbytečnosti

Koneckonců, bez zla, by nebylo dobro, protože bychom nerozeznali onen rozdíl. Bez rozdílu dvou extrémů v rámci duality, není rozeznání jejich jedinečnosti, která je sama o sobě definicí extrému jako takového sama pro sebe a v rámci reflexe k extrému opačnému, se kterým je onen extrém, součástí duality.

Díky tmě, můžeme docenit světlo. 

Díky zlu, si vážíme dobra. 

Díky bolesti, uspokojení a díky slabosti i síly. 

Díky strachu odvahy.

Díky hlouposti inteligence. 

Stejně jako si vážíme krásy, bychom si měli vážit i ošklivosti, protože díky ošklivosti, je právě krása tím, čím jí ona rozdílnost od ošklivosti definuje.